Týden modliteb za jednotu křesťanů

Vyprávění o stvoření líčí, jak Bůh Otec během sedmi dnů tvoří vesmír a jak se Duch vznáší nad vodami. Tímto stvořením je svět ustanoven jako jednota: má svůj původ v jediném Bohu a vychází z jeho jediné ruky. Ze samotného vyprávění si ještě nelze vytvořit podrobnou představu o rozsahu a bohatství tohoto světa; vše je podáno tak, aby vynikl samotný akt stvoření a jednota, která ze skutečnosti stvoření vyplývá a trvale přetrvává. Svět si zachovává své spojení s Bohem, který promlouvá k prvnímu člověku a svěřuje mu vládu nad věcmi. Kosmos, jeho rostliny i zvířata jsou podřízeny člověku; jsou mu podřízeny na základě Božího slova, a takový je řád. Člověk je pak podřízen Bohu v jasné a jednoznačné linii poslušnosti. Avšak jako všechny věci pocházejí od Otce, tak byly všechny stvořeny pro Syna a k němu směřují. Tato linie směřující k Synu není v protikladu k linii vedoucí od Adama k Otci a od věcí k člověku. Všechny tyto linie společně vytvářejí dokonalou jednotu; všechny se začleňují do jednoty, kterou Bůh Otec, Syn a Duch svatý zamýšlí a uskutečňuje.

Když Syn přichází na svět, nastoluje nový řád. Člověk se odvrátil od Boha, v celém světě zavládl nepořádek a jednota byla všude narušena. Syn vytváří novou jednotu v sobě samém, ve svém těle, ve své smrti a svém zmrtvýchvstání. Aby člověk jasněji rozpoznal Bohem zamýšlený řád, zakládá církev s jejími zákony, ale především jako výraz své lásky, jako viditelnou jednotu, která se má uskutečňovat v jejím životě podřízeném Synu. Církev je totiž jeho Nevěstou a mezi ním a jí existuje živé spojení, čistá výměna božské a církevní lásky, věčné vzájemné nacházení.

Avšak i v Nové smlouvě dochází k pokusům o odvrácení: od církve i od Pána, v nejrůznějších podobách. I když zůstává církev ve své podstatě zcela nedotčena a Pán setrvává ve své slávě beze změny, přece jen ve světě narůstá nepořádek. A církev, ve své neporušenosti a v jednotě, která v ní působí, musí znovu přijmout úkol přivádět zpět to, co jí Pán svěřil: celý svět. Svět už není ve fázi stvoření, nýbrž ve fázi vykoupení. Svět, který je skrze utrpení Páně, ale také skrze jeho modlitbu a skrze modlitbu sdělenou církvi a jí spravovanou, volán zpět k jednotě. Toto volání zpět není teoretickou záležitostí; uskutečňuje se v praxi, a každá modlitba věřícího skutečně a účinně přivádí zpět k jednotě, hledá vůli Otce, podřizuje se přání Syna a spatřuje tato přání v nitru církve.

Protože však člověk rychle ochabuje a ve své modlitbě ztrácí jistotu, když sice pronáší slova, ale často je nechává bez obsahu jen tak plynout kolem sebe, napomíná církev k nové modlitbě a stanovuje pro navrácení nevěřícího, odštěpeného světa týden, odpovídající době, kterou Otec použil ke stvoření, včetně svého božského dne odpočinku. Během tohoto týdne je povinností každého křesťana modlit se za jednotu. Může si ještě předtím v duchu zpřítomnit roztříštěnost světa: představit si zeměkouli s nesčetnými místy, která dosud nejsou vůbec nebo jen nedostatečně evangelizována, s rozsáhlými oblastmi odpadlými od církve, a všude pozorovat prosakování nevěry uprostřed víry; a může se dokonce odvážit vstoupit do církve a podívat se na věřící: kolik z nich se modlí prázdně, už nic nevědí o jednotě a zapomněli na své poslání. Tváří v tvář tomuto obrazu začne modlitba. Zvenčí dovnitř nebo zevnitř ven. Nová jednota však není ani něco abstraktního (pouhá jednota smýšlení), ani něco čistě číselného (soubor budov či farností); je živá, je to jednota Syna s jeho Nevěstou, utvářená podle jednoty trojjediného Boha. V této jednotě je místo pro každého člověka s jeho jedinečností, svobodou a nadáním; místo, v němž je každému člověku zaslíbeno odpuštění a nový život. Zároveň je to však prostor, v němž z každého člověka vyplývá závazek k modlitbě. Tato povinnost má ve svém středu radost, protože je účinná; a možná právě v celosvětovém modlitebním oktávu každý modlící se zakouší, jak velkým pokladem církve modlitba je, že ji Bůh používá, kde se mu zlíbí, a že zmínění nevěřící i oblasti, které o Bohu nikdy neslyšely, jsou přesto Bohem zahrnovány, a že snad právě nyní jsou pohané, židé i sektáři znovu probouzeni k víře — dnes skrze dnešní modlitbu, nebo zítra či v budoucnosti skrze tutéž dnešní modlitbu.

A každá forma modlitby je Bohu milá, pokud je pravou modlitbou. Bůh může každou modlitbu uvést do jednoty; naslouchá každodenní modlitbě Otčenáše i Zdrávasu stejně jako každé jiné modlitbě, v níž se věřící snaží vyjádřit a obsáhnout vše, co chce přivést zpět domů. Ustanovení týdne modlitby má svůj první základ ve velekněžské modlitbě, kde Pán hovoří o jednotě. Její slova neztratila nic ze svého významu; návrat všech věcí je dnes naléhavější než kdy jindy. A pokud tušíme, jak jedno jsou v Bohu Otec, Syn a Duch svatý, můžeme také tušit, jak jednotný by mohl být svět, kdyby se skrze modlitební slovo Syna, na němž smíme mít podíl skrze naši křehkou modlitbu, obrátil k novému životu a nové víře. V prostotě věřící duše, která smí přijmout jednotu jako nejvyšší dar a skrze ni prosit a získávat nové bratry po celém světě, aby se svět stal jedním s církví, tak jako je církev jedno se Synem a Syn s Otcem v Duchu svatém.