Postní doba

V době před utrpením Páně, kterou církev nazývá postní dobou, zve všechny věřící, aby se na tuto dobu utrpení připravili. Tato příprava nemůže spočívat v tom, že křesťan by se nevhodně vnucoval do nejhlubších komnat tajemství utrpení, ale spíše v tom, že se ve své každodenní činnosti a modlitbě s úctou snaží pochopit, co Pán za něj, za církev, za celý svět podstoupil. Možná si každé ráno přečte kousek z evangelia, zejména z pašijí (to je možné v každé životní situaci), a pravdu, která mu bude ukázána, přenese do své každodenní práce. Neboť právě v tom spočívá to podstatné: ne aby byl člověk během této doby jen občas na několik minut ovanut atmosférou postní doby, ale aby tato atmosféra pronikla do jeho každodenního života a utvářela jej – ne jako zbožný ideál, nýbrž jako skutečnost.

Dočte se například, že Pán své utrpení předpověděl, že tedy zve věřící, aby na něm měli účast. A protože všechno, co udělal, zůstává živé i pro nás, snažíme se toto oznámení chápat jako adresované nám, jako výzvu, abychom ve všem, co na Pána doléhá, a tedy i ve všem, co se děje nám, rozpoznávali nastupující utrpení. Ale nezapomínejme: je to jeho utrpení, které se blíží i dnes, v tomto postním období, a my se připravujeme na jeho utrpení, ne na své vlastní. Nebudeme vážně srovnávat naše maličkosti, naše drobnosti s jeho utrpením, jako by tyto malé nepříjemnosti, tyto malé oběti mohly být skutečně součástí jeho utrpení. Kontemplujeme jeho slovo, ne naše, jeho utrpení, ne naše, jsme naplněni jeho osudem, k němuž se schyluje, ne naším osudem, který, ať už se vyvine jakkoli, nemá být středem naší pozornosti. Od tohoto Pánova utrpení, které je stále znovu aktuální, pohlédněme nás samotné, na naši dobu, na dnešní církev a snažme se Pánovýma očima objevit, co mu dnes způsobuje utrpení, co je příčinou jeho vystoupení na kříž. A pokud můžeme něco změnit v nás, v církvi či ve světě, abychom Pánu ušetřili jeho utrpení, pak to udělejme. Nenazývejme to naším výkonem, utrpením či naší obětí. Spíše budeme vědět, že Pán za všechny hříchy, za vše, co se nedaří, co je nesnesitelné, co Boha přivedlo k rozhořčení, vykonal více než dost. Nepohoršujme se znovu nad všemi těmito věcmi, jako bychom je nemohli snést, jako bychom je museli napravit. Naopak, všechno toto pohoršení světa v nás, v církvi i jinde vztahujme k jeho pohledu, jeho oběti a jeho utrpení a neměřme ji naším měřítkem, nýbrž jeho měřítkem, které je nejpravdivější, nejvážnější a — nejnáročnější. Pán by však měl vidět, že jsme pochopili jeho pozvání. Z naší aktivní vůle být přítomni tam, kde je potřeba, pomáhat, snášet, co je třeba snášet, měnit, co nám dává měnit, by měl pochopit, že jsme jeho učedníky. On sám trpí ze všeho nejméně tím, že zemře. Trpí hříchem světa, zejména hříchem svých přátel, svých bližních, kteří ho zapírají a zrazují, a nakonec i tím, že je Otec tím vším hluboce urážen. Při utrpení nemyslí na sebe, ba dokonce by vůbec nemohl spasitelně trpět, kdyby myslel na sebe. Proto čím více se chceme účastnit jeho utrpení, tím méně bychom se měli zabývat sami sebou.

Pán své utrpení předpověděl, aby se jeho učedníci na ně spolu s ním mohli připravovat. Vytvořil však ještě mnohem hlubší jednotu. V předvečer svého umučení ustanovil eucharistii a dal jí formu svého nadcházejícího utrpení: dává učedníkům obětované tělo a prolitou krev. Tím, že nyní, ještě před svým utrpením, přebývá v jejich nitru, zasvěcuje je do svého nejvnitřnějšího rozpoložení a smýšlení při utrpení. Zatímco Pán trpí a umírá, nemají být při tom nezúčastnění. Skrze eucharistické spojení se mají vnitřně podílet na jeho stavu. A když je po prvním svatém přijímání hned vede na Olivovou horu, může jim s větší důvěrou než dříve svěřit své vnitřní utrpení. Pána „se zmocnila hrůza a úzkost“, proto je vyzývá: „Zůstaňte zde a bděte“. A i když selžou, usnou a nechápou, co se děje, takže je musí pokárat, přesto usnuli „zármutkem“, a to zármutkem, který by nepocítili, kdyby je nezasvětil do svého zármutku. A zároveň zakoušejí, jak málo je člověk sám od sebe schopen jít s ním, jak mnoho bude muset Pán trpět, aby je skutečně probudil z jejich spánku, aby je vyvedl z jejich pozemského hříšného klidu do jeho křesťanského neklidu. Ti, kteří ač jsou jeho bližními, jenž všechno opustili, aby jej následovali, nejsou schopni s ním udělat i jen první krok do jeho utrpení. Učedníci jsou touto myšlenkou tak hluboce pokořeni, že si nenajdou čas srovnávat své selhání se selháním ostatních a přemýšlet: o kolik hlouběji budou tedy spát ostatní! Ne, vidí své selhání a to jim stačí k tomu, aby získali vnímavost k Pánovu utrpení.

Tak se postní doba stává dobou zpytování svědomí. Vidíme naše neustálé selhávání, naše selhání už při prvním kroku, náš stálý útěk zpět do našeho pohodlného nasycení, do našeho klidu, který nechce být rušen, do našich osobních plánů a zálib. A vidíme ostře nasvícený kontrast: toto vše vlastní ještě není odevzdáno, není to začleněno do jeho plánů, jeho povolání, jeho cesty vykoupení křížem. Stále znovu odmítáme konat to, co chce Pán, a odložit svou vlastní vůli. Možná mnohem méně skrze konkrétní, zaoblené hříchy, jako spíše skrze zcela egoistický postoj spočívající v sobě a vracející se k sobě samému. Pravděpodobně se to projevuje obecným nedostatkem lásky, zájmu a dobré vůle vzhledem ke druhým, popudlivostí, mudrlantstvím, kritičností, nespokojeností se světem a s církví. Nebo se to projevuje tím, že považujeme veškeré úsilí v Pánově smyslu, více se modlit, častěji přijímat svátosti za něco, co je dobré pro náboženské „experty“, pro „zbožné“, zatímco my si vystačíme s minimem. Ale tady slyšíme Pánova slova: „Bděte a modlete se!“ Ne později, ale nyní, před utrpením. Ve skutečnosti je postní doba tak krátká, že se musíme bez prodlení pustit do práce. Pohotově, okamžitě bychom měli bdít a modlit se. A pro nás to není tak těžké; učedníci si tehdy ve svém smutku nemysleli, že brzy přijde vzkříšení a Velikonoce. Pravděpodobně měli před očima jen temnou noc. My víme o Velikonocích. Víme také o ovoci utrpení. Nedělejme si tisíc předsevzetí na zítřek, ale pusťme se dnes do toho jediného, co je opravdu nutné, do skutečného, láskyplného doprovázení Pána. Nechme se vtáhnout do jeho modlitby: „Avšak ne co já chci, ale co ty (chceš).“ A i když vede ke kříži: „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“